Eduard Popov: Svědectví o masakru a kuráži (Геноцид народа Донбасса)

Мы в СМИ
Válka na jihovýchodní Ukrajině očima jejího představitele

Lavírovat už musí i veřejnoprávní „výroba souhlasu“(„manufacturing consent“). Realita je nepoměrně krutější. Kyjevnasazuje i arzenál,   zakázaný mezinárodními úmluvami. Záběry zkrvavených žen a dětí už kolují i kyberprostorem.

Eduard Popov, doktor historických věd, zastupuje napadený Donbas v zahraničí. Tentokrát drtí iluze kolem Petra Porošenka, pasovaného na hlavu státu po teroristickém převratu:

„7. června se konala inaugurace nového ukrajinského prezidenta Porošenka. Ukrajina, prohlašující právem i neprávem, že je Evropou, dokázala, že je – Chile vzoru roku 1973. Volby probíhaly doslova pod hlavněmi samopalů: na všechny nepohodlné prezidentské kandidáty se pořádaly štvanice a při setkání s voliči dokonce i fyzické útoky. Těm opozičním kandidátům, kteří své kandidatury chtěli stáhnout, to zamítli: masové zpětvzetí kandidatur by v očích demokratické Evropy vypadalo příliš podezřele.“ .

„Avšak tím hlavním, co legitimitu nedávno zvoleného prezidenta Porošenka zpochybňuje, je fakt, že volby na východě bývalé Ukrajiny proběhly v podmínkách teroristické války. Jejími oběťmi jsou stále víc ne domobranci Doněcké Luhanské lidových republik, ale pokojná civilní populace, která  se neměla čím provinit. Hlášení o dělostřelecké kanonádě a leteckém bombardování donbaských měst, jejichž obětí jsou i děti, přicházejí den co den. Na internetu má obrovské auditorium kampaň ´Zachraňte děti Donbasu´: emotivní snímky dětí, skrývajících se před údery trestné výpravy ukrajinské  armády.“

Už „to neguje morální základy Porošenkovy legitimity coby prezidenta. Napřed svržení legální moci 21. února a pak nefalšovaně teroristické tažení proti vlastnímu lidu s masovými oběťmi na životech.“ 

Syrského prezidenta Bašára Asada Západ odmítá uznat „proto, že byl zvolen v podmínkách občanské války“. „Občanská válka v evropské zemi (v zeměpisném smyslu slova) s kanonádou velkorážného dělostřelectva na pokojná města však žádné odsouzení nevyvolává.“

„Jsme svědky lavinovitého vývoje, finále donbaského dramatu však rozhodně ne. Nově zvolený prezident Porošenko má očividně zcela vědomý plán. Jeho cíle i podrobnosti zvoní na poplach.“

„Co se to na území Donbasu, prohlášeného oficiálním Kyjevem za zónu ´protiteroristické operace´, vlastně odehrává? Ukrajinské vedení tu soustředilo obrovské seskupení sil. Ty se však přesto ne a ne vypořádat s mnohonásobně menším počtem ´separatistů´. Vezme-li se do úvahy úroveň technického vybavení trestního seskupení (systémy palby po salvách, dalekonosného dělostřelectva, těžká obrněná technika, bombardovací letectvo, ´zpracovávající´ města) a ´dědovská´ výzbroj donbaských domobranců, využívajících tanky z Druhé světové války (!), je to děsivě nerovný poměr sil.“

„Ukrajinská trestní vojska však přesto nejsou s to vyhrát dodnes. A ani nevyhrají. Proč? Z velice prosté příčiny: techniku poráží síla ducha. Ukrajinská armáda a národní garda, posbíraná z militantů ukrajinských Nazi (´Pravýsektor´), jsou prohnilé zevnitř. Nebojují, ale vraždí. Jsou to trestní komanda, a ne armáda.“

„Na druhé straně je morální pravda. Lidé brání své domy a své rodiny, své právo na život v tom nejdoslovnějším smyslu. Junta napnula všechny své síly a vyčerpala všechny zdroje. Zato každý letecký či dělostřelecký úder na pokojná města přidává další bojovníky osvobozenecké armádě Donbasu. A zvyšuje počet dobrovolníků nejen z Ruska a Jižní Osetie, ale i z PolskaIzraele a dalších zemí.“

„Ztráty trestních komand, dobrovolníků nikoli z vlastní vůle, narůstají. Protest proti teroristické válce na východě roste i na západě kdysi jedné a té samé země. Ženy, matky a  manželky násilím mobilizovaných ukrajinských příslušníků blokují cesty na Volyni, jejich otcové organizují protestní akce u vojenských správ ve Lvově. Zpátky, na západní Ukrajinu, se stále častěji vracejí rakve. Sociální exploze, znásobená katastrofickým stavem ukrajinské ekonomiky, je nevyhnutelná. Všechen hněv schytá prezident-kamikadze – oligarcha a sponzor státního převratu Petro Porošenko.“

„Ví to moc dobře sám. Porošenko je rukojmím nadvakrát: vnitřních okolností i Washingtonu. Proto má zájem na co možná rychlém vítězství nad protifašistickým odporem Donbasu stůj co stůj. Vyhrát však není s to. Čas je jeho nepřítel. Proto to Porošenko žene do humanitární katastrofy zcela programově.

„Ukrajinské ozbrojené síly nevedou válku proti lidové osvobozenecké armádě Donbasu, ale proti jeho obyvatelstvu. Cílem ´protiteroristické operace´ ukrajinského vedení je vyvolat paniku, masový útěk lidí do sousedních regionů Ruska, způsobit kolaps sociálního systému. Oběťmi jsou už nyní tisíce donbaských rodin. Následky pociťuje stále palčivěji Rusko, přijímající kolosální proud běženců. Ukrajinské vedení vede nepřímo válku proti Rusku tím, že humanitární katastrofu podněcuje na jeho území.“

„Autor těchto řádků se problémy běženců z Donbasu zabývá bezprostředně. A může dosvědčit, že proud běženců bude jen dál narůstat a vytvářet sociální krizi nejen v Donbasu, nýbrž i v regionech Ruska, které je přijímají. Před několika dny byl v 15 okresech Rostovské oblasti následkem přílivu běženců, kterých tu bylo už 12 tisíc, zaveden mimořádný stav. Brzy však jejich počet může překročit 100 tisíc. A dost možná i stovky tisíc.“

„Není-li politikou genocidy to, co potom genocidou je?“